Můj první semestr

26. února 2013 v 10:30 | ich |  Texty(mé kecy:)
Mé dojmy, mé vzpomínky.


Nedávno jsem našla a otevřela diář z roku 2007. Nebyl to takový ten strohý jen s čísly a jmény dní. Bylo tam x šťourajících otázek. Přečetla jsem si jednu z mála svých odpovědí - co plánuji do budoucna, čím se chci stát. Tehdy jsem ještě neměla pražádnou představu ani o chodu střední školy, natož o vysoké. Neměla jsem představu ani o tom, co bych měla dál studovat, natož čím bych se chtěla stát. Proto tam bylo jen "po střední asi půjdu na nějakou vejšku, jestli se tam teda dostanu".

Hlásila jsem se na Masarykovu univerzitu, vybrala jsem si z té šíleně široké nabídky šest oborů. Nebudu je jmenovat.

Zrádné TSP dopadly podobně, jako hodnocení maturitních slohových prací našeho (premiéra + derniéra) ročníku. Jedničkáři dostávali čtyřky, čtyřkaři excelovali. Světlé výjimky byly mezi studenty vystavovány na stupně slávy. A tyhle "testy studijních předpokladů" nám dokázaly, jak se prostě nedá soudit všechny (ty tisíce uchazečů o studium) stejně. Výsledky v percentilech (pořadí) byly pro všechny, kteří se pohybují mimo školství, zavádějící. Když jsem se dozvídala čísla od spolužáků z gymplu, tvořila docela zajímavý obrazec... drtivá většina "flákačů" (co mívali hodně často známky horší), se umístila velmi vysoko. A zase drtivá většina lidí, kteří se na střední poctivě učívali, z hodiny na hodinu, připravovali se na každý den, na každou písemku a zkoušení se drtili... tak ti mívali percentil daleko nižší (horší výsledek), než ti tzv. "flákači"... No a tak se zvedla vlna odporu a nadávek ze strany poctivých studentů vůči těm, co nějak prostě proplouvali studiem a moc energie do toho nevráželi. Když jsem v jeden moment nabrala odvahu se na svůj výsledek podívat, dost mě to překvapilo. Pak jsem se bála výsledek někomu prozradit. A když už jsem se přímým otázkám kamarádek nemohla vyhnout, tak se dostavilo (mnou očekávané) z jejich strany zklamání. V tu chvíli se mi celý tenhle výmysl zdál strašně nefér. Ony se na to připravovaly snad třikrát déle, než já. Většinou se pak dostaly jen na jeden obor, který měly jen pro strýčka Příhodu, ale jinak si jej nepřály. Čekaly mě ještě oborové testy na obor psychologie, ale řekla jsem si, že už nechci. Byla bych tehdy raději, kdybych prostě neměla na výběr. Hodně dlouho jsme zvažovala všechny možnosti... až mi, o rok starší, známá poradila, že si mám vybrat to, co by mě prostě bavilo. A tak to bylo téměř jasné. Opravdu to je asi nejlepší rada, vybrat si to, co člověka bude bavit. Ne to, co chcou rodiče, nebo to, co má nejlepší perspektivu ohledně následného uplatnění... teda pokud něco chcou, nebo pokud něco z vybraných má nějakou perspektivu :D

Nechtěla jsem se původně takto rozepisovat o všech věcech, které předcházely, takže vynechám všechny okolnosti zápisu a přejdu rovnou k "prvnímu školnímu dni" :D

Náš obor letos nabral 150 lidí do prvního ročníku. A tak se stalo, že na první přednášku dorazilo asi 110 lidí, tísnili jsme se na chodbě před posluchárnou a tak dvě tři dvojice se mezi sebou bavili. Protože jsme se neznali, panovala tato typická atmosféra. Měli jsme v rozvrhu čas 9:10, ale už bylo tak 9:20, když si všichni začali v duchu pokládat otázky, jestli jsme tu opravdu správně, jestli nám náhodou třeba ráno nepřišel mail o tom, že je změna učebny, nebo že to pro dnešek odpadlo. Pak teda přišel profesor (na označení doktor/docent apod. jsem si prostě ještě nezvykla a lidé, kteří to nezažili, by tomu nemuseli rozumět) a otevřel nám místnost. Odešel na pár minut a vrátil se v moment, kdy jsme všichni seděli a rozhlížejíc jsme byli znovu na pochybách. Po dvou minutách přišel, stanul na stupínku u katedry a zeptal se: "Jsem tu správně na ...?" (jméno předmětu nedoplním)
Nikdo neodpověděl, naopak se všichni znovu velmi nejistě rozhlídli a nervózně jsme se zasmáli. Tak se vrhl k počítači, že ho spustí, že spustí projektor a... ejhle. "Nevíte náhodou někdo, jak se to tady zapíná?" Zasmáli jsme se. Nevěděl si rady a tak zvedl telefon (ano, v téhle posluchárně je pevná) a volal někam o pomoc. Mluvili spolu pár minut a studenti se začali ošívat. Pak telefon odložil a sdělil nám, že prý to nejde spustit a tak že se dnes bude muset obejít bez prezentace, ale že to s pomocí tabule nějak zvládne. A že nám to prostě bude diktovat. Ozval se hluk vytahování papírů a úvodní melodie Windows xp :D počkal si a pak začal tím, že nás vítá a přidal několik osvědčených frází na úvod. Následně řekl, že bychom asi chtěli vědět něco o povinné a doporučené literatuře, popadl klíče a řekl, ať pár minut vydržíme. Už jsme se smáli naplno. Došel po asi sedmi minutách s dvěma knížkami. Ta, co měla 41 stran, byla povinná, ta co jich měla něco přes 200, byla doporučená. Pak začal obecně k předmětu, k etymologickému názvu atd., když zazvonil telefon. Nadšeně se k němu vrhl. Pak jsme ho po další asi tři minuty neviděli, neboť zmizel se sluchátkem pod demonstračním stolem. Když se pak znovu zjevil, sice byl trochu rozcuchaný, ale odložil sluchátko a oznámil nám, že už se mu to pomocí navigace podařilo spustit a začal nám vysvětlovat, jak to máme popsat jiným vyučujícím, kteří by se nás na to ptali. Po zbytek hodiny jel projektor a profesor zůstal až do konce. Ale na těchto prvních asi čtyřicet minut první výuky nikdy nezapomenu :D

O dalších vtipných zážitcích z výuky bych ráda napsala zase v jiném článku :)
 


Anketa

Jak často se myješ?

denně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama