Sbírka dnešních snů

7. ledna 2013 v 0:12 | ich |  Mé sny:)
Několik z mých dnešních snů.


Tož jsme se s asi půlkou našeho sboru (Mladí Madrigalisté) ocitli v nějakém zasněženém lese. Rozdělili jsme se na půlky a šli propátrat okolí. Shodou okolností tam byli jen dva borci, takže každá skupina měla jednoho alfa samce :D. Po nalezení popadaných kmenů na svahu, jsme se rozhodli se s tou informací vrátit a nabádat tak k postavení nějakého provizorního přístřešku. Druhou skupinku jsme potkali, jak běželi z jiného svahu dolů do našeho údolíčka, odkud jsme vyšli. Volali na nás, že našli jeskyni, ale s medvědem. Zatímco jsme se hnali dolů ke zmrzlému jezeru, borci zůstali na tom místě a vzali si nějaký klády. Tak jsme je tahali za ruce, ať neblbnou, že máme lepší plán. Dalo chvíli práce přemluvit jejich ješitnost a vysvětlit plán. Ten byl takový, že počkáme na opačném konci jezera, medvěd přilítne a bude nás honit okolo. Jakmile se nasere a pustí se přes led, tak se propadne do jezera. Dorazili jsme na dohodnuté místo, kde už nás čekali další chlapi ze sboru. Najednou se ozval velmi silný zvuk čehosi, my se podívali vzhůru a tam, mezi větvemi smrků byly zavěšeny reprobedny. Kozel tam seděl s magneťákem a smál se. Tak jsme se taky rozesmáli, udělali formaci, Kozel zadal tóny a už se zpoza stromů vyřítil medvěd. Začali jsme zpívat mou oblíbenou, dnes již z repertoáru vyřazenou, píseň Достойно есть.
Medvěd se zarazil a já se probudila.

Převtělila jsem se do Darrena Shana do jeho ságy o poloupírovi Darrenovi Shanovi. Vidím tu spojitost s tím, že jsem nedávno díky Martinovi Blahákovi viděla film Upírův pomocník (Cirque du Freak: The Vampire's Assistant), ze kterého jsem ohledně děje spokojená nebyla. Tak děj toho snu. Celé to bylo vystavěno právě podobně jako film, na přeměně Darrena a na jeho první setkání po krátké době se Stevem. Vyhledal mě pan O.Sudd a zavedl mě přes mručení pana Hroozleyho labyrintem jeskyní do jedné oválného tvaru, osvětlené svíčkami. Za nedlouho přivedl za bundu i Stevena, vypadal nasraně a přesně jako z toho filmu. Pak nám lhal o naší nedávné minulosti, aby nás tak poštval proti sobě navzájem. Já v roli Darrena se držela, neboť jsem znala celou ságu a dočetla jsem i poslední díl, zato Steve vypadal, že se dlouho neudrží. Když se na mě vrhl, utrhla jsem ze stěny jednu z vysokých svící a rozběhla se proti panu Suddovi. Vteřinu před tím, než Steve skočil jsem ji na pana Sudda hodila...
Pak jsem se probrala

Byli jsme s kamarády na Zelňáku (v Brně), pozdě odpoledne, malinko nasáklí alkoholem a dělali jsme kraviny. Nikde nikdo, tak proč ne. Najednou ale jel kolem zvláštní autobus a přibržďoval. Napadlo mě, že se bude chtít ptát na cestu, tak jsem se vyhýbala očnímu kontaktu, jak jen to šlo. Tak oslovil kamaráda a ptal se na nějakou ulici, kterou v reálu neznám. Ale v tom snu jsme věděla, že jsem přes ni ten den šla a tak jsem tak jsem se nahrnula před nevědoucí kamarády a hlásila se tím, že o ní vím, že je někde na kraji města. Řekla jsem mu, ať jede za mnou a vykročila jsem. Šla jsem si spokojeně vedle kolony aut, pak jsem si uvědomila, že na mě troubí. Otočila jsem se a nově poznaný člověk byl vykloněn z okna a hodil po mě nějakou vysílačku. Tak jsem prošla kus města (všude byly kolony, bo byly letní prázdniny a všichni někam jeli na dovolenou). Když jsem odcházela zhruba do Krpole, tak se doprava uvolnila a já se ptala dál na cestu. Dorazila jsem do zvláštní čtvrtě, kde byly rodinné domky s dost velkými zahradami. Lidé se chovali dost jako na vesnici, na jedné louce byla maminka s dvěma holčičkami, vyhazovala je do vzduchu. Vypadalo to jako reklama na Almette, nebo na Lučinu. Po chvíli dorazil udýchaný řidič v pofidérním autobuse a zastavil. Třikrát zatroubil a vylezl ven. Uvědomila jsem si, že je to zájezdní autobus a lidi, co se sbíhali s kufry, jedou na dovolenou k moři. Otočil se a odcházel s podivným úšklebkem a já si uvědomila, že to je masový vrah.
V tu chvíli jsem se vzbudila.

Tak tohle mě naprosto dostalo. Mohla bych to označit jako romanticko-pohádkově-naivní sen. Takže nahoďte příslušné vnímání, pusťte si nějakou hudbu a jdeme na to :D
Tož to trochu dokreslím, pro lepší pochopitelnost a vezmu to jako "děj" nějaké opravdové pohádky v ich formě.

Žila jsem v domě s tatínkem v malé vesnici. Maminka mi umřela, když jsem byla malá. Klasika, tatínek si našel náhradu, aby mě vychovávala ženská ruka. Zvolil vdovu s dcerkou. Myslel, že když on bude mít dcerku nevlastní, ani jeho nastávající nebude mezi námi dělat rozdíl. Ale dělala. Ne před jeho očima, on také byl pořád na poli, nebo v lese kácel dříví na zimu. Když jsme s nevlastní sestrou Haničkou cokoli dělaly, macecha ji od práce odháněla, abych ji udělala sama a Hanku posadila před zrcadlo a zkrášlovala. Denně jí česávala vlasy, vždy přesně sto tahy, na obličej jí dávala na hodinu vrstvu tvarohu, do dlaní jí vtírala mast, co voněla po plástvích medu. U oběda jí dávala vybraně od všeho trochu a navíc brala z mého talíře. Ze začátku jsme byly dobré kamarádky, Hanka se tvářila vždy tak ublíženě, když macecha udělala cokoli, proti mně. Jednou se jí zeptala, proč tak činí, na to ji vlastní matka seřvala, že to tak být musí, že je takový zákon, vyvoleným je dopřáváno a zavrhlé ať pohltí samo peklo. Protože jsem v neděli s nimi nemohla ani do kostela, měla jsem pramálo představ o pekle. Hanička mi večer v komůrce šeptávala, co pan farář říkával, ale vždy po pár větách se přiřítila macecha a vyhnala mě spát do chléva k ovečkám. Tolik mi to nevadilo, měly mě rády a nechávaly se ze spaní objímat. Kupila jsem kolem sebe seno a spávalo se mi lépe než na lavici. Když jsem byla poslána do lesa pro jahody, svlékla jsem šaty a šla se osvěžit do malého jezírka. Šaty jsem přeprala a nechala sušit na sluníčku. Mezitím jsem dováděla ve vlnách. Pak jsem se oblékla a s košíčkem v ruce a s malou dušičkou v hrudi běhávala domů. Na výprask za čisté oblečení jsem čekávala, hned na to mi ho macecha zamazala od popela. Haničku vždy oblékala do bílé košile a barevného živůtku i sukní. Já měla vše režné, obnošené. Jak jsme s Hankou vyrůstaly, postupně její rozhněvanost a lítost chladla. Nechávala se opečovávat matkou a mnou začala poněkud opovrhovat. Když jsme spolu šly po vesnici, nesměla jsem ani po jejím boku chodívat, na trhu všechno zboží i za ni tahat a veškerý náklad kdykoli tlačit. Mrzelo mě to, když jsem se jí pojednou ptala, proč se ke mně takto chová, že dříve jsme se jinak bavily, okřikla mě, že s ní takto mluvit nesmím, musím ji oslovovat "panno Haničko" a že se už nebudu vyptávat na věci, do kterých mi nic není. Tak jsem ztratila poslední spojenkyni a uzavřela se. Neměla jsem chuť všemu vzdorovat, navíc jsem tušila, jak by to dopadlo. Hance jsem dál přála štěstí, aby jej nalezla, když už to nepřeje ona mě. A tak šly dny a já doma zastávala dál všechnu robotu, matka s dcerou zahleděny do sebe dbaly jen na krásu, a abych neměla čas na hlouposti. Neboli čas na sebe. Sebraly mi z truhly po mamince i vyšívání, jen jehelníček se špendlíky a jednou jehlou mi se smíchem nechaly. Dál jsem do lesa chodila na jahody a maliny a dál jsem se s nimi vracela čekajíc další výprask za čisté oblečení. Pojednou to tkanina ale nevydržela a doslova se mi ve vodních vlnách rozpadla pod rukama. Nevěděla jsem, co s tím, nevěděla jsem, jak by se to dalo ještě vyspravit. Sevřela jsem v dlani aspoň zbytky a ty jsem spletla do dlouhého provazu. Tím jsem se omotala od hrudníku po stehna a byla jsem ráda, za pseudooblečení. Přesto ve mě sílila jakási zlá předtucha a tak jsem se cestou domů zdržovala, co nejvíce jsem mohla. Na kraji lesa jsem potkala babičku. Záda jí ohnul dlouhý věk a hůl, kterou s sebou měla, vypadala stejně tak svraštěle, jako její obličej. Oči jí ale dobře sloužily a tak si mě hned všimla a kam prý mám namířeno. Pověděla jsem jí to a ještě připojila příhodu, co se mi stala u jezírka. Na to babička sundala obratně nůši a vytáhla z ní košili i sukni stejnou, jakou jsem mívala. Podala mi obé, abych nevzbuzovala přílišnou pozornost tím, co jsem měla na sobě v tu chvíli. Mnohokrát jsme jí poděkovala, beze studu odmotala provázek a oblékla si normální šaty. Pohladila jsem režnou látku, která vypadala velmi nově. Usmála jsem se a chtěla jsem se stařenky zeptat, co bych jí mohla dát na oplátku, ale nikde jsem ji už neviděla. S radostí ve tvářích rozběhla jsem se k chaloupce. Hned ve dveřích mě matka zpražila, kde prý lítám a že už mají s Haničkou hlad a ještě zase v čistém oblečení. Hrst mokrého popela rozetřela hned do mé tváře a ruku si otřela do sukně. Položila jsem košíček lesních plodů na stůl a proběhla jsem chalupou před její rukou. Oběhla jsem kozí chlívek a běžela okolo stodoly. Volala jsem na ni, že musím pro ovce na pastvinu, zahnat je domů. Za sebou jsem ale neslyšela už nic. Nikdo neběžel. To mě docela překvapilo, nezamýšlela jsem se dlouho a rozběhla se na louku pro ovce. Když jsem je doháněla na dvorek, byla už všude tma a já se podivila pohledem do oken. Všude bylo rozsvíceno spoustu svící a viděla jsem vevnitř nějaké neznámé lidi. Vešla jsem tedy zadem, po chodbě hned do komůrky, bez zdržování. Tam seděla Hanka na židli před zrcadlem a měla na tváři vrstvu tvarohu.
"To jsi ty, Anno? No to je dost, kde se zase flákáš? Že neuhádneš, kdo přijel na návštěvu?"
"To neuhádnu."
"Hlupačko. Přijel syn nejbohatšího statkáře z Hrozenkova. Jeník. A asi mě chce za ženu. To se divíš, co?"
"Hm, nejsi na něj ještě moc mladá?"
"Ts, mladá. Věk tak akorát na zásnuby. Za rok si mě vezme a pak budu paní! Budu se vozit v kočáře, budu nosit drahé šaty, zlaté šperky... a budu mít sto sluhů a každý se mě s poklonou bude ptát, zda něco nepotřebuji."
Jen ta představa mě naplnila touhou se na chvíli ocitnout v její roli. Být také krásná, mít pěkné, čisté šaty, ruce hebké jak ranní trávu a kosti obalené trochou sádla. Hned jsem se sehnula nad umyvadlo a smývala si černé šmouhy.
"Blázínko, ty tam nepůjde, Jendu ani nezahlédneš! Obskakuje je už tatík."
Povzdechla jsem si a usedla na lavici. Hned mě řekla, abych jen tak neseděla a pomohla jí ustrojit se. Stírala jsem tvaroh, umývala kůži, oplachovala a sušila ruce. Z truhly jsem vyndávala spodnice a pomáhala jí obléknout se. Zavazovala jsem ji do jejích nejlepších šatů a srdce se mi svíralo. Jak to tu asi bude vypadat, když tu už nebude ona, která nade mnou držela zpola ochrannou ruku, kdyby už nic, abych obsluhovala ji? Ale mlčela jsem a nesla jsem truhličku s chudými šperky. Pročísla jsem třikrát vlasy a pomocí zdobené jehlice vytvořila účes. Do vlasů nad čelo patřil připnout malý závojíček, podle starých zvyků značící, že jde o neposkvrněnou pannu. To byla třešinka na dortu a už jsem za ní mohla jen zavřít dveře a sednout na studenou zem u jejich paty. Slyšela jsem vzniklý rozruch, způsobený jejím příchodem a z některých hlasitějších projevů poznávala slova chvály. Z truhly jsem vytáhla jehelníček se špendlíky a obracela jej v dlani. Sledovala jsem záblesky, když kov odrazil světlo svíce. Sfoukla jsem ji a chystala jsem se jít spát k ovečkám. Otevřela jsem dveře na chodbu a najednou jsem naproti uviděla mladého muže. Zrovna za sebou zavíral dveře od světnice a asi se chystal jít ven na vzduch. Sevřela jsem v ruce jehelník a rychle jsem se vrátila zpět za dveře. S uchem přilepeným na dřevo jsem rozpoznala několik rychlých blížících se kroků, pak náhlé zastavení. Podle zkušeného odhadu stál krok ode mě. Nemohla jsem z mysli vymazat jeho obrázek. Viděla jsem detailně rysy v obličeji, měl tmavé vlasy sepnuté vzadu na krku, světlé oči a orlí nos. Při pomyšlení na tvar jeho rtů mě polilo horko a sevřelo se mi srdce. Ucítila jsem zvláštní pocit v břiše a v tu chvíli se mi zatměla mysl, vstala jsem a chytla za kliku. V ten moment promluvil rozum a já se dál nedostala. Pak jsem slyšela pomalé, váhavé kroky, které se vzdalovaly. Následovalo vrznutí dveří od světnice. Tam se najednou utišil šum a do nastalého ticha se on zeptal: "Kolik lidí tu pod střechou ještě máte a kolik jich tu vlastně živíte?"
Dlouho se nikdo neměl k odpovědi. Pak promluvila matka, začala jmenovat sebe, Hanku, otce a pak se najednou zeptala, co že ho k té otázce přivedlo? Odpověděl, že nejspíš samo měsíční světlo jej navedlo a uviděl ještě jednu dceru její. Ona hned pochopila a rázně odpověděla, že ona jen jednu dceru má. Přes dvoje dveře jsem slyšela otcův prudký nádech k řeči, ovšem následné sklapnutí otevřených úst ze strachu z matky. Pustila jsem kliku a znovu se po dřevě sesunula do sedu. Rýpala jsem do dřevěné podlahy nehtem a kousala si rty. Začaly mi vlhnout oči a ruch ve světnici jsem vnímala jen vzdáleně. Hryzla jsem se do kolene a do dlaní obtiskla zárodky slzí. Vytáhla jsem z jehelníčku špendlík a začala si jím propichovat kůži na holeni. Soustředěnost uklidňovala a odváděla myšlenky. Dlouho jsem strávila v tomto zaseknutém stavu. Do chvíle, než jsem zaslechla, jak se so chodby vyhrnuli lidé, a zaslechla jsem matčin hlas, podle tónu, něco vyžadující. Rychle jsem zapíchla špendlík zpět do jehelníčku a vstala jsem. Obrátila jsem se proti dveřím připravená na další úkol. Rozlétly se, nakoukla tam matka a za řeči k hostům po mě střelila pohled plný zloby. Po dokončení věty vešla a zavřela za sebou dveře. Čekala jsem rány, ale dopadla jen jedna, kterou doplnily jen tlumené naléhavé výtky s novým požadavkem. Chtěla nějaký kus papíru, na který by mohla napsat oznámení. Honem jsme se ponořila do hledání v truhle, ale ona mezitím stihla vyjít ven a před nosem zabouchla dveře. Opatrně jsem sáhla na kliku, ale držela ji z druhé strany. Čekala jsem tedy. Za chvíli jsme slyšela, jak lidé vyšli ven a ona kliku uvolnila. Otevřela na škvíru a prskla na mě, že jestli mě Jeník jen zahlédne, jak ten papír dávám Hance, tak mě prý nechá roztrhat divou zvěří. Ale ať to prý stihnu dříve, než odjedou a zavřela. Po sluchu jsem poznala, že je chodba prázdná. Vyklouzla jsem z komůrky a nahlédla oknem ven. Matka i otec nesli po jednom svícnu a ještě se bavili s lidmi nastupujícími do kočáru. Prošla jsem tedy do světnice, ale tam nikdo nebyl. Vyšla jsem tedy druhými dveřmi do další chodby. Při myšlence, že tam někde bude určitě Hanka, jsem se podívala z okna ven. Zahlédla jsem vzadu u domu nějaké světlo a uslyšela tlumené hlasy. Ztišila jsem kroky a přiblížila se. Za dveřmi jsme slyšela, jak Hanka mluví s mužským hlasem. Ale byla to zvláštní řeč. Ona jej odbývala a on se o ni nesnažil. Pootevřela jsem dveře a podávala jimi bílý obdélník papíru. Nic se nedělo, tak jsem jím kývala ze strany na stranu. Sykla jsem. Nic. Najednou bylo mezi nimi ticho a venku se ozvaly nějaké kroky. Pochopila jsem, že Hanička je uvnitř a mladík pod oknem. Otevřela jsem tedy dveře víc a uviděla Hanku ve zvláštním postoji s nabubřelým výrazem ve tváři. V ten moment si mě ale všimly oči ze tmy, osvětlené svící v otevřeném okně dřív, než ty její. Sledovala směr náhlého pohledu a výraz rychle změnila. Přešel do vyděšeného a pak do naštvaného. Chytla papír a strčila do dveří. Nestihla jsem udělat krok vzad a tak mi přibouchla do dveří ruku. Zabolelo to a slyšela jsem mladíkovu výtku. Zabouchla dveře již pořádně a já klekla na zem, abych zmizela z možného pohledu oknem dovnitř. Vedle jsem ale uslyšela zvláštní hluk, snad zápasu. Pak se dveře prudce otevřely, což jsem nečekala a rychle jsem vstala a běžela opačným směrem. V ruce mě jen brnělo, několikerým stiskem dlaní se to dalo rozehnat. Za dveřmi do další chodby ze světnice jsem slyšela kroky a tak jsem se zarazila. Mezitím se otevřely druhé dveře do světnice a tak jsem prostě těmihle vyběhla ven. Tam jsem narazila na tatínka a ten mě chytil za ruku. Vyvlekl mě ven, za roh chalupy. Podíval se mi zpříma do očí a jeho obličej byl děsivě blízko.
"Co ti přikázala matka?!"
"Abych.. dala papír Haničce."
"A čemu ses měla vyhnout?"
"Aby mě Jeník viděl."
"A vyhla ses tomu??"
Najednou jsem nemohla říct pravdu, najednou mi bylo strašně úzko. Nahromadila se ve mně všechna ta léta citelné opovrhovatelnosti a díky okolnostem se ve mně vše napjalo. Postavila jsem se na špičky a řekla mu: "Tatínku. Kde jsou ty časy, kdys mě měl rád. Kde jsou ty časy, kdy ses mě zastával. Kdy naposledy jsi mě podpořil, kdy naposledy jsi mě bral jako vlastní dceru?"
Jeho rozšířené oči najednou zjihly a těkly stranou. Obličej oddálil a zahleděl se někam doleva dolů. Pak si potichu povzdechl a pohledem přejížděl zemi pod nohama. Stiskl tvář v úšklebku a malinko si odkašlal.
"Máš nějakou památku na maminku, Aničko?"
Polkla jsem v sobě všechny momentální pocity a podala mu jehelníček. Vyndal jeden špendlík a píchl se jím do palce.
"Co se tu děje? Kdo jsi, dívko?" zazněl mladíkův hlas a my si všimli, že vyšel zpoza rohu. Pohlédla jsem na otce.
"To je moje dcera."
"Takže dvě dcery máš, je tomu tak?"
"Je i není. Hanka je nevlastní a Anička vlastní."
"A proč mi ji zatajuješ, proč mi podstrkuješ Hanu, když za chvíli krátkou poznal jsem, ve které sídlí čestnější duše?"
"Aničku i nemohu dát, Jeníku," řekl otec a já v tom mžiku vše pochopila. Tohle byl Jeník. Jan. S havraními vlasy a orlím nosem.
"Dej mi s ní chvilku promluvit o samotě. Přece si mohu vyvolit, kteroukoli chci. To je právo každého."
Otec, který do té doby stál mezi námi, jako stavidlo u rybníka, zaváhal a pak ustoupil stranou. Jan mě chytil za ruku a táhl mě za další roh stavení. Horkou mysl mi ovál studený vítr a já se po dvou rychlých krocích zastavila a zapřela. Když to ucítil, překvapeně se otočil. Chtěl jsem mu vytrhnout ruku, ale to čekal a držel pevně. Rozběhla jsem se tedy na druhou stranu, za stodolu. Tam jsem se zastavila. Pak jsem se otočila a stál přímo za mnou. Obličej mu osvětlovala jemná zář měsíce a já si ho prohlížela poprvé takto zblízka. Usmál se pod mým pátravým pohledem a ptal se mě na jméno. Odpověděla jsem. Ptal se mě na rodiče, odpověděla jsem mu opět stručně. Ptal se mě na sestru. Zarazila jsem se a pohlédla někam do tmy. Stiskl mi ruku a to mi sevřelo srdce. Rychle jsem si zakryla rukama oči a snažila se zabránit propuklému pláči. Přitiskl si mě na svou hruď a rukama mě objal. Nechtěla jsem mu zmáčet drahou prošívanou košili a tak jsem se chtěla odtrhnout, ale o to víc mě stiskl. Podal mi kapesník. Nedokázala jsem jej přijmout a lovila jsem v záhybech sukně tajnou kapsu a jestlipak v ní bude kouzelně zasunutý kapesníček? Byl. Pak už mi oči samy uschly a já začala vnímat zvláštní pocit štěstí, který mnou najednou překypoval. Přemýšlela jsem, čím mohl být vyvolaný, vždyť mě čeká jen další výprask, předpoklad byl, že největší, který jsem kdy zažila. Cítila jsem ale hřejivé teplo, ruce, které mě hladily po zádech a zároveň objímaly. A najednou jsem to věděla. Najednou jsem pochopila, co mě může tak jednoduše pohladit po duši a dát jí rozklepané, klid. Byl to pocit bezpečí, který jsem znala jen z dětství. Pocit toho, že kdybych teď měla přijít do pekla, tak ať už je jakékoli, šla bych tam ráda s tímto pocitem na rtech.
Útvar zvaný pohádkosen jsem se rozhodla teď ukončit. Pokračování je v mysli každého jiné a máte prostor na domyšlení. Ze snu pochází myšlenka, složení domácnosti, jehelníček se špendlíky, list papíru. Ostatní domyšleno ve stejném duchu a odškrtnuto od snových absurdností.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama