Slavíme 55. výročí založení školy

18. listopadu 2012 v 10:24 | ich |  Texty(mé kecy:)
Včera bylo 55. výročí založení Gymnázia Vídeňská, 47.


Jde o to, že to je gymnázium, kam jsem chodila. Dříve se jmenovalo "Gymnázium Koněvova", při založení snad žádný název nebyl, název gymnázium se začal používat později. Nejspíš vás při pohledu na ten '"věk" vybaví, když už ne jiná, myšlenka, že tato budova byla otevřena za dob - naší vlasti - ne moc veselých. Po spočítání vám možná vyjde letopočet 1957. Což zase nebyl čas tak těžkého útlumu, nicméně pořád to bylo to konkrétní období. A díky tomu má tato budova svůj vzhled. A vlastně nejde tak ani o ten vzhled, jako o charakter. Každá budova nějak dýchá. Když sem přijdete jako návštěvník dnu otevřených dveří, neucítíte to hned, protože to přebije vstřícnost lidí. Ale když sem chodíte jako žák, možná pochopíte. Pokud to tedy dokážete vycítit. Stavba působí malinko monumentálně, na malé žáčky nastupivší osmileté studium ještě více. Nejde ani tak o září, nebo konec roku... jako o to zimní období. Kdy každoročně docházely peníze na topení a my už vymýšleli, že bychom nosili vlastní dřevo na podpal. Stěny jsou téměř půl metru silné. V suterénu, kde jsou šatny, bývá velká zima. Fyzikáři mi teď asi budou chtít odporovat... ale zkušenosti a vzpomínky mluví jinak. Když jsme odpoledne přišli z obchodu do šatny, nemohli jsme říct, že by tam bylo výrazně větší teplo než venku. Tento efekt podporovali ti s citlivejšími nosy a teplejšími bundami, kteří čas od času otevřeli okna... tak jsme seděli navlečení jak na koulovačku a učili se. Pravda, dalo se to malinko flákat, třeba mě to procházelo... ale některým ani moc ne... v prváku dělalo šest lidí reparát, například. Když na to myslím, tak se mi v hlavě bijí dvě skupiny vzpomínek, ty velmi veselé zažité s přáteli a ty velmi studené strávené se sešitem v ruce. Tím víc se ale podtrhuje ten pocit z vysoké... jak jsem ráda, že studuji něco, co mě zajímá a co je orientováno jedním směrem. Ráda se vracím na své gymnázium, protože jsem jím prošla, protože jsem jej zvládla, což nemůže říct každý. A když jsem se bavila se známými z jiných středních, věděla jsem, že my dřeme daleko usilovněji než oni. A zase pak byla jedna škola, která byla dvojnásobně těžší než ta naše. Ale mohla bych říct, že všechny ostatní jsou na tom se vzděláním daleko za námi... což mě těší :) o naší škole se tvrdí, že to je poslední prestižní škola v Brně. Tím slovem prestižní se myslí neuplatitelná. Třeba víme, že na Německým zemským gymnáziu stojí maturita 25 táců. A tak bych mohla pokračovat... dnešní doba tomu vyloženě nahrává. A semtam zaslechnu, jak se to a tamto gymnázium honosí tímto pojmenováním (prestižní), ale jen si vzpomenu na to, co jsem slyšela... v duchu se zasměju. Nu což.

Ráda se vracím, protože si připomínám i ty hezké i ty těžké chvíle právě proto, že už je nemusím zažívat znovu, panta rhei. Přitom ty veselé zážitky se rodí nové a nové, zatím s lidmi, které znám. Což mě velice těší. Zrovna včera po koncertě Mladých madrigalistů (naším jménem Modrých portugalistů) jsem si vzpomněla na ten momnt, kdy jsem byla v prváku a šli jsme na jedno po podobné akci se staršíma. To byly ty chvíle, kdy jsme se my, nováčci, prvňáčci, cítili jako nicotné prázdné nádobky, do kterých bude učení postupně naléváno a vzhlíželi jsme k těm, kteří byli ve čtvrťáku, nebo už odmsturovavší, že všechny ty roky zvládli. Vzhlíželi jsme k jejich vypitým dvoum, třem pivům a báli jsme se, že se budeme motat po půlce toho našeho. Popřípadě jsme místo jakékoli hospody chtěli jít do té, kde po nás nebudou chtít průkaz. A když ty čtyři roky přeskočím do včerejška, tak to je dost síla. Řeklo se že jdeme na jedno někam. Tak jsme vyrazili a když jsem něco navrhla ozval se hlas z okolí "Ale jestli nám tam nalejou."... v tu chvíli jsem si uvědomila, že věkový průměr momentálního mého okolí je šestnáct let :D a malinko jsem zalitovala toho, že jsem nestihla těch pár starších lidí :D ale když jsme pak u toho "jednoho" seděli, vzpomínala jsem na tu dobu před x lety... a měla jsem chuť se o vzpomínky s někým podělit, však nebylo s kým. Tak teď to sdílím s vámi, kteří jste dočetli až sem.

A kdybyste náhodou chtěli jít někdy na koncert, tak dopředu upozorňuji, že ty slušivé halenky, co jsme měli poslední čtyři roky už nemáme, ale máme něco jiného. A pro zasmání nakonec házím svou fotku:
(P.S.: Ale tyhle šaty nemáme všichni, tohle jsou vlastně jediné šaty, byly koupeny pro "hubenou sólistku" což nechápu, proč, když takovou nemáme :D )
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama