Únor 2011

Zrádné očekávání

22. února 2011 v 21:10 | ich |  Texty(mé kecy:)
Jedním ze znaků, díka kterým se lidstvo odlišilo od zvířat a když si to pořádně uvědomíme - mluvím pouze o jednom z obrovské spousty dalších a navíc je to poddruh - je očekávání.

Málo času

16. února 2011 v 18:53 | ich |  Texty(mé kecy:)
Zas a znovu musím psát článek o tom, jak moc nestíhám... je to díky mé sobeckosti, samozřejmě, jak jinak.

Neslyšet řeči

5. února 2011 v 20:30 | ich |  Texty(mé kecy:)
Postavit se na třesoucí se nohy. Zvedat se bez pomoci zábradlí a nabízené ruky. Kráčet na jehlách po staré dlažbě. S obrovskou kuráží, bez podpory druhých, sama na druhém břehu od ostatních. Přes vodu se vše nese. Neslyšet to. Neposlouchat to. Tak težké je vše. Bez dechu čerpat z posledních zásob. Mačkat poslední kapku z obrácené láhve. Polykat denně spousty prášků nahrazující normální život... Co to vlastně je? Prosnít celé noci. Kdyby dny také tak šly... Nestíhat, bežet s časem a být druhá... asi je mi to dané. Chci to změnit? Asi to moc nepůjde. Ve věčném chcechotu a pokřiku slyším zvonit kosti o sebe. Jsou to ty mé? V třesoucích se prstech lehce držím bílý šátek a snažím se mu neublížit. Už ale teď je špinavý mou neschopností. jen přitisklý k hrudi, dodává mi sílu běžet dál a snažit se neslyšet. Vše je tak rušivé. Vše je tak drásající. Vše je tak prchlivé... s tmou v očích při jasném světle znovu se vydávám na běh s časem a zase nestíhám. Potřebovala bych hodiny na práci. Potřebovala bych hodiny na myšlenky. Čeho je více? Pořebuji nutně oboje a ničeho se mi nedostává. Zase to nestihnu. Tentokrát mě za to bude stát hlava. Jak mají všechny profesorky své podoby blízké té jediné s vyceněnými zuby a temnými dírami místo očí... Že mi drží palce... v jednom směru... všichni to musí mít do pondělí... chci být mezi nimi. Jak krásné by to bylo. Jak slastné... jak moc to asi chci... a jak vím, že to nezvládnu. Nezvládám to už teď. Měly by se brát ohledy na citové vypětí. Snad za pár let... Tátův spolužák na střední se často, opravdu často vymlouval na to, že se nemohl učit, protože ho bolela hlava. Měl kvůli tomu špatné známky. Učitelé ho odmítali zohlednit... Bolest hlavy je přece jen vymyšlená a dá se přecházet, ne? Zkusíme placebo, nic mu není... Na konci druháku zemřel. Zjistilo se, že měl nádor na mozku.

Na roztrhání

4. února 2011 v 23:41 | ich |  Texty(mé kecy:)
Tak takhle se cítím. Ve smyslu že nevím co udělat dřív. Včera jsem byla na plese, kdybyste věděli, co všechno jsem chtěla udělat, nestihla, stihla jen napůl, nebo vůbec nedomyslela... například to, že mi celý večer padaly šaty - nemají ramínka, nakonec jsem sehnala pinetky od kamarádky (kdyžtak je to sponka z drátku, nejčastěji jedna polovina je rovná a druhá zvlněná, v Písku se tomu říká "pírka"). Nehráli tolik písní, na které by se dalo prostřídat veškeré tance, snad ani nepočítali s tím, že tam bude někdo pořádně tančit, většinou tančili jednotlivě v kroužcích, ale s Káťou jsme si řekly, že se budem snažit, tak jsme s našima partnerama tančili doopravdy. Pořád zněl čtyřdobý takt, na to se hodí cha-cha. Taky párkrát zaznělo něco, na co se dal tančit jive. Zazněl snad jen jediný třídobý - valčík... Ale jsem i za jedinou píseň tohoto typu ráda..


Jsem ještě více sobecká

1. února 2011 v 19:22 | ich |  Texty(mé kecy:)
Cítím se jako mrcha. A asi i jsem. Ale... byla jsem taková i dřív? Nevím... Sobecká jako nikdy... porušuji svaté pravidlo... "Nepokradeš"... zní mi to v hlavě jako rány bičem... myšlenky se pořád opakují, jako když mokrým prstem přejíždíte dokola po okraji sklenice... ten zvuk tak drásající duši... a přece asi neumím být jiná... chci jej jen pro sebe... kradu jej jiným lidem... kradu mu jeho čas... kradu mu jeho peníze v podobě sms, nebo toho, že má dojem povinnosti mě na něco zvát... kradu mu jeho myšlenky a nedávno se mi podařilo ukrás mu i jeho dech... Kde se to ve mě bere? Je to moje pravé chování? Tohle přece není nic správného? Kde jsem na to natrefila? proč jsem se tak změnila? Proč chci být jen s ním? Proč mu tím kazím známky, vztahy, dojmy...? Spousta otázek... Dlouho se mi podobný okamžik nestal... a jako bych se snažila ze všeho nějak ospravedlnit... bolestivé rachejtle v mé hlavě a ten nekonečný řev trhaviny. Kdy to skončí? Má to skončit? Mám se... trápit? Co se to tedy děje???

Antonin Dvorak - tempo di valse

1. února 2011 v 19:19 | ich |  Vážná hudba
CD, které jsem měla pujčené od mamky ze školy (učí na gymnásiu hudebku) z jejich galerie hudebního výběru cd, jsem si hodně oblíbila díky této skladbě a pak se mi nějak ztratilo, nebo jsem ho mamce vrátila, no nicméně ho nemůžem najít. Bláznivě zamilovaná do skladby, o které jsem ani nevěděla jak se jmenuje, jsem se snažila najít něco na youtube... jako čtvrtý spuštěný odkaz jsem ji kupodivu našla... což jsem naprosto nečekala a vzalo mi to dech O:-)

A tady je ta skvělá píseň:

Jsem sobecká a namyšlená. Ale slepá už ne.

1. února 2011 v 19:18 | ich |  Texty(mé kecy:)
Mám právě chuť se vykašlat na všechny, až na pár vyvolených osob.

(tento článek jsem začala psát 27.1.)